Zdolali jsme Tongariro

Třikrát hurá! Po sto letech opět vyrážíme na výlet. Začátkem října jsem zase začala pracovat na farmě, takže všechnu energii vkládám do sbírání jahod. Chodit jenom do práce a v neděli odpočívat mi ale nestačí, a tak jsme si naplánovali výlet na legendární Tongariro Crossing. Abych vám přiblížila co Tongariro je, tak se jedná o jedno z nejznámějších turistických lákadel na Novém Zélandu. Je to krásná, necelých 20 kilometrů dlouhá procházka sopečnou krajinou, kterou si prošel i Frodo Pytlík a Samvěd Křepelka. Tuto trasu zvládají i starší lidé, ale musím uznat, že je opravdu dost náročná. Frodo se Samem jsou naši hrdinové!

Z Hawke’s Bay do městěčka National park

Tongariro jsme měli v plánu více jak půl roku. Ale znáte to… Buď není čas, peníze, chuť někam jezdit nebo je špatné počasí. Tento víkend hrálo všechno v náš prospěch. V práci jsme si domluvili volno, nachystali si svačinky, nabrali vodu do kanystru, načerpali plnou nádrž a v pátek kolem třetí odpoledne jsme se vydali na cestu. Společnost nám dělali naši noví sousedi z kempu… Tom a Zuzka.

Cesta je opravdu krásná. Kolem silnice kvetou žluté keře, které se střídají s neprůchodnou buší a vrcholky stromů jsou zahalené do mraků. S každým ujetým kilometrem se kocháme ještě víc. Se zapadajícím slunecem v zádech přijíždíme do kempu kousek od Tongarira. Vrcholky hor jsou ještě osvícené posledními slunečními paprsky a s nocí přichází chlad. Zavrtáváme se do studených spacáků a snažíme se co nejdříve usnout. Zítra nás čeká těžká túra.

Tip: Z Hawke’s Bay k Tongariru zkuste vedlejší silnici, která není tolik vytížená a vidíte krásné scenérie. Nemyslím tu přes Taupo.

banner-4.png

Zdolávání Tongarira

Noc byla neuvěřitelně krátká. Budíček zvoní ve 4:20. Je tma, od pusy mi jde pára a já stěží otevírám oči. V kempu je neuvěřitelné ticho a všichni okolo ještě spí. Slunce pomalu barví mraky do fialovo-růžova. S baterkou v ruce připravuji snídani. V tom neuvěřitelném tichu jsme jako sloni v porcelánu a každé bouchnutí se rozléhá široko daleko. Když odjíždíme z kempu, tak slunce ještě není vidět. Všude okolo je šero, ticho a vlhký studený vzduch. Po pár minutách vyjíždíme z mlhy a vidíme náš dnešní cíl. Hory, ze kterých jde dým a my cítíme ten známý smrádek síry. Všechno jde podle plánu a my jsme odhodlaní zdolat Tongariro!

Míjíme první ceduli s motivačním nápisem 0 km a s usměvěm jdeme dál. První část trasy je příjemná. Štěrková cesta se střídá se dřevěným chodníčkem, okolo nás zurčí potůčky a my jdeme většinou po rovince. Po necelých dvou hodinách nás čeká první velké převýšení (asi 300 výškových m). Je to sice boj, ale nikam nespěcháme. Ještě není ani 9 ráno a my si nemůžeme dovolit přepálit začátek, protože naše fyzička není zrovna ideální. Dáváme si chvíli pauzu a potom pokračujeme dál.

Mt. Ngauruhoe – peklo pekel

Už od samého začátku je před námi Mt. Ngauruhoe (Hora Osudu z Pána prstenů), která je pro nás velkým strašákem i lákadlem. Chceme ji dobýt, ale občas máme pocit, že to je nad naše síly. Na rozcestníku si dáváme krátkou pauzu a nakonec se vydáváme směrem k hoře. Doslova se škrábeme po kamenitém strmém svahu, který nemá konce. Nohy nám podkluzují a každý další krok je těžší a těžší. V půlce cesty se najedou objeví mlha/mraky. Vidíme sotva na pár metrů před námi. Naštěstí je okolo nás plno lidí, takže jdeme v zástupu a navzájem se kontrolujeme a informujeme o padajících kamenech. Po více jak dvou hodinách jsme na vrcholku. Fučí silný studený vítr a není vidět ani na krok. V tom najednou ucítíme teplý vánek. Z puklin ve skále uniká pára a kameny jsou teplé. Ideální místo na svačinu a prohřátí zad. Máme před sebou ještě více jak půlku cesty, takže se moc dlouho nezdržujeme a vyrážíme na cestu dolů. V mlze nevidíme kudy přesně jít, ale orientujeme se podle ostatních. Cesta dolu je ještě horší, ale je mnohem rychlejší. Za necelou hodinu jsme dole.

Červený kráter

Tongariro je ve znamení prudkého stoupání a klesání… A tak pořád dokola. Brzy toho máme plné kecky a musíme se posilnit čokoládou, abychom měli vůbec odhodlání jít dál. Když jsme ale došli k Červenému kráteru, tak nám opět padla brada až na zem. Na bolavé nohy jsme najednou úplně zapomněli. Kráter vypadá jako rozteklá poleva na dortu a je opravdu červený. Chvíli na tu krásu zíráme, fotíme, natáčíme a pak vyrážíme dál. Před sebou máme předposlední stoupání, což nás láká co nejrychleji pokořit a co nejrychleji ulevit namoženým nohám.

Smaragdová jezera a Modré jezero

Cestou dolů z Červeného kráteru míjíme Smaragdová jezera. Vodu v nich zbarvují nerosty… Břehy jsou oranžové a voda  jedovatě zelená. Člověk až nechápe, že tohle dokáže příroda. Modré jezero, které je o pár set metrů dál je najednou tak obyčejné, že se nám nechce u něj ani zastavovat a fotit si ho. A hlavně se už těšíme domů!

Posledních 10 km

S pocitem, že jsme už skoro v cíli opouštíme Modré jezero. Cesta se klikatí a my už sotva jdeme. Ukazatel nám napovídá, že za 3 hodiny budeme v cíli. To nás trochu děsí a zárověň tomu nevěříme. Nahazujeme vysokorychlostní tempo a skoro běžíme do cíle. Jdeme těžkým krokem, připomínající celou armádu vojáků. Ti, co nás z dálky slyší,  uskakují, aby nás pustili před sebe. My nemluvíme, zíráme do země a modlíme se, aby jsme už byli na parkovišti. Po dvanácti hodinách jsme v autě. Všichni jsme vyřízení, hladoví, s puchýřema na nohách, svalovou horečkou a s pocitem, že i když nejsme sportovci, tak jsme to nevzdali a pokořili jsme Mt. Ngauruhoe a část Tongarira.

Sdílejte pomocí... Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestShare on LinkedIn

One thought on “Zdolali jsme Tongariro

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *