Zápisky z Vietnamu #1 – Zíráme kolem sebe a nevěříme vlastním očím

Miluju to napětí a očekávání před cestou do neznáma. Nevím, co mě čeká, jestli se mi tam bude líbit, nebo jestli se náhodou nezamiluji do tamního životního stylu a nezůstanu tam nadobro.

Teď mám před sebou dva měsíce v Asii. Nejdříve s Lukym procestujeme Vietnam, pak možná kousek Laosu a na závěr zavítáme na pár dní do Hongkongu. Nic není naplánované, nevíme kdy kde budeme a jak dlouho se tam zdržíme. Prostě se budeme jen tak toulat Asií s baťůžky na zádech, budeme si povídat o našich plánech do budoucna, budeme tvořit, hledat vnitří klid, naučíme se meditovat a budeme jíst vietnamské delikatesy.

První kontakt s Vietnamem

Stojíme na kraji chodníku a čekáme na zelenou, abychom mohli přejít na druhou stranu silnice. Pevně svírám Lukyho ruku a srdce mi buší o sto šest. Propásli jsme už druhou zelenou na semaforu a nehli jsme se ani o milimetr. Ze všech stran se hrnou stovky motorek a na nás je, abychom ve správný moment udělali první krok do silnice. Nikdo nehledí na to, že jsme na přechodu a že máme zelenou. Po pár minutách Lukyn odhodlaně vkročí do silnice a já se k němu přitisknu ještě víc. V tu chvíli zjišťujeme, že není čeho se bát. Jsme sice uvěznění uprostřed silnice, ale všichni nás vidí a respektují nás. My teprve teď vidíme, že ten chaos má svůj řád. Všichni jedou pomaleji a vnímají své okolí. Ten kdo je na vozovce o sobě dává vědět. Tady totiž řidiči troubí, aby na sebe upozornili, ne aby kárali ostatní. Je to zvláštní, ale je to sympatičtější, než naše pravidla a zákazy. Doprava si tady vystačí s tímto jednoduchým pravidlem… Je plynulá a bez větších nehod.

Trhy na každém kroku

Chodníky ve Vietnamu nejsou určené pro chodce, ale pro prodejce ryb, zelináře, řezníky a opraváře. Vlastně pro chodce není určené vůbec nic, ale o tom zase jindy. Vietnamské hospodyňky nakupují tak, že jedou po ulici na skútru a zastavují se u každého stánečku, kde si vybírají potřebné suroviny. Nesesednou ze skútru, jen ukáží co potřebují a prodejci se o všechno postarají.

S námi je to jiná. My zíráme a nevěříme vlastním očím, že se může něco takového dít. Z lavóru na nás vyskakují živé žáby, krabi a krevety. Paní, která tady prodává, čupí a nůžkami odstříhává hlavy rybám. Od stánku jde specifický zápach rybiny, který se mísí s vůněmi i zápachy ostatních stánků. Hned u vedlejšího stánku visí flákota masa posetá mouchami, na hromádce jsou naskládané prasečí rypáčky, nožky a nějaké vnitřnosti. Prodejkyně je droboučká vrásčitá paní s obrovským sekáčkem na maso a přísným pohledem. Další stánek je o něco mírumilovnější. Za hromadou banánů stojí paní, která se na nás usmívá a ukazuje na banány, abychom si nějaké koupili. Tento stánek máme nejraději.

Bistra

Dětské plastové židličky, igelitový ubrus na stole, mistička nakrájených chilli papriček, vůně koriandru a tradiční polévky Phở… Tak tohle jsou vietnamská bistra a restaurace, které jsou na každém rohu. Na nic si nehrají a plní svůj účel… Chutně a levně zasytit hladové žaludky. I když jsme kolikrát navštívili opravdu nevzhlednou a špinavou restauraci, která zela prázdnotou, tak o to lepší jídlo jsme dostali.

Bohužel pro nás, jsme si nenastudovali názvy vietnamských jídel a tak většinou vsázíme na intuici nebo na obrázky v menu. Zatím jsme měli jen jeden přešlap v podání vepřové polévky. Ten den jsme byli dost hladoví, protože jsme vynechali snídani. Když nás přepadlo kručení žaludku, okamžitě jsme hledali místo, kde se  najíst. Našli jsme bistro, které už od pohledu nevypadalo lákavě, ale to tady není žádné měřítko. Vešli jsme dovnitř a chtěli jsme si objednat něco s kuřecím masem. Paní sice neuměla anglicky, ale pochopili jsme, že s kuřetem nic nedostaneme. Pořád dokola opakovala nějaký název vietnámského jídla. Když to zopakovala popáté, přesvědčila nás. Popravdě jsme neměli tušení, co nám přistane na stole a tak jsme netrpělivě čekali plní napětí. Lukyn si myslel, že to budou nudle s hovězím masem a já, že dostaneme Phở polévku. Polévku jsme sice dostali, ale už od pohledu nebyla chutná. Párkrát jsem ji promíchala a ze dna se vynořila kost s trochou masa, silnou vrstvou kůže a pár chloupky. Trochu jsem se otřepala, protože tohle není nic pro mě. Záchranou byly rýžové nudle na dně misky a ošatka salátu s čerstvými bylinkami. Od té doby se vyhýbáme polévkám, které nejsou Phở Bo nebo Phở Ga.

V příštím článku se s vámi podělím o poznatky ze životů vietnamců a jak s nimi vycházíme.

Odebírej náš YouTube kanál