Jak jsme začali pracovat na Novém Zélandu

Naše peněžní zásoby nejsou bohužel bezedné a i přes to, že jsme se snažili hooodně šetřit, tak se naše peníze na kontech pomalu ale jistě blížily k nule. Nažhavili jsme “super rychlý“ novozélandský Internet a hledali práci na farmách/sadech. Práci jsme si našli rychle a celkem fajnovou. Jde o sbírání ovoce v sadu. Je to dřina jako blázen, ale my si to dokázali zpříjemnit pojídáním ovoce. Nikdo nám celodenní nacpávání se nezakázal, tak předpokládáme, že to nikomu nevadilo.  🙂

Jaké to je pracovat v sadu?

Neradi jdeme do nových věcí naprosto nepolíbení, takže si nejdříve vyhledáme spoustu informací a diskuzí, ze kterých si potom vytváříme svůj vlastní “názor”. Samozřejmě pak zjistíme, že realita je úplně jiná. Nicméně jsme zabrousili na blogy krajanů, kteří jsou také na Jižním ostrově a pracují v sadu. Po několika článcích jsme si udělali celkem jasný obrázek o naší budoucí práci.

Naše představa o práci
Scénář byl takový:

• s podpisem smlouvy přestaneme existovat jako lidi a budeme jen nějaké číslo,
• ráno v pět hodin už budeme pracovat na plné obrátky,
• za námi bude stát zlý kiwák s bičem a bude na nás řvát,
• měli jsme obavy ,že nám budou strhávat peníze za každou chybu co uděláme,
• a že budeme pracovat 8 hodin v kuse 7 dní v týdnu, protože to nebudeme absolutně stíhat.

Realita

Ve skutečnosti jsme se měli krásně. Byla to dřina, o tom není pochyb, ale měli jsme velmi příjemného šéfa, který nám vždycky se vším rád pomohl a poradil. Náš vedoucí byl velmi kamarádský a když nám něco nešlo, tak nám pomáhal nebo s námi dokonce i pracoval. Pokud jsme práci odvedli podle jejich představ, tak nás čekala pochvala.
Nakonec to byla naprostá pohoda. Takže ne každý sad je stejný, a ne v každém sadu s vámi budou zacházet jako s otrokem. My jsme se vyhnuli sezónnímu návalu v Cromwelu a tím se vyhli šílenství, které by nás v sezónně určitě čekalo. Díky tomu jsme strávili pohodové tři týdny v sadu, nedaleko malého městečka Roxburgh, na které budeme rádi vzpomínat.

Popis práce

7:00/8:00/?:?? začátek

Začátek směny je vždy ovlivněný počasím. Pokud je hezky a teplo, tak se začíná v 7:00. Pokud je ráno velmi chladno, tak se začíná v 8:00. Pokud v noci naprší, tak se začíná až uschne.

7:00 – 10:00 ranní sběr

Pro sběr a práci v sadu není nutné mít nic speciálního. Oblečení má každý své vlastní a obléká se podle vlastního uvážení. Nejlepší je mít více vrstev, které průběžně svlékáte, nebo oblékáte. Aby vám prostě celý den nebylo horko nebo zima. Na Zélandu je nemožné se správně obléknou. Musíte počítat se vším nebo být opravdu velmi odolní proti chladu i horku. Ráno je hrozná zima, v deset hodin je horko a vzduch se ani nehne, v poledne začne silně foukat a večer prší. Je to k zbláznění. Jediné co nám však bylo doporučeno, byly trekové boty. Asi kvůli bezpečnosti kotníků. Ale nakonec jsme všichni nosili tenisky. Ty jsou mnohem pohodlnější a líp se v nich pohybuje na žebříku.
Před zahájením směny, jsme každý dostali žebřík, postroj na kyblík, kartičku se jménem a svazek papírků s naším osobním číslem (Lukáš je zaměstnanec č. 17 a já zaměstnanec č. 16). Tyto papírky jsme dávali na vrch kyblíku natrhaných třešní.

10:00 – 10:10 pauza

Už od devíti hodin jsme měli nastražené uši, až někdo zakřičí “smouko” neboli kouřová přestávka. Smouko je 10 minutová přestávka, která je proplacená, takže jsme si volno užívali o to víc. Bohužel nám ale vždycky hrozně rychle utekla, takže jsme rychle dokousali poslední sousta svačiny a šli jsme zase do korun stromů.

10:10 – 12:30 dopolední sběr

Dopoledne jsme měli nejvíce energie, takže jsme mezi sebou soupeřili, kdo bude mít víc košů. Nevím proč, ale Lukyn vždycky vyhrál.

12:30 – 13:00 oběd

Obědová pauza byla jako hodina matiky. Celou půlhodinu jsme zasvětili počítání ( a pojídání oběda).

• Kolik ještě musíme natrhat košů ovoce, abychom dosáhli průměru?
• Když budeme pracovat ještě tři a půl hodiny, tak kolik budeme mít košů dohromady za celý den?
• Když budeme pracovat celých osm hodin, tak kolik budeme mít dolarů za odpracovaný den

Prostě vyšší dívčí. Stejně naše počty ve většině případů neseděly, takže to bylo jen konverzační téma, aby nebylo ticho.

13:00 – 15:00 – poobědové trhání

Po obědě se nám už moc nechělo, ale utěšovalo nás, že už jsme za půlkou směny.

15:00 – 15:10 – pauza č.2

Zase vytoužené “smouko”… To už byla pohoda, protože jsme věděli, že za necelou hodinu a půl končíme.

15:10 – 16:30 – odpolední trhání

Posledních 40 minut bylo nejdelších. To jsme se už soustředili jen na to, co budeme dělat po práci. Měli jsme velké plány na výlety, stříhání videí, psaní blogu, třídění a úpravu fotek… Pro mě bylo posledních 40 minut ve znamení “Hlavně si už neubliž tím žebříkem”. Popravdě jsme ten žebřík nenáviděla. Celý den jsem byla jako otloukánek.

16:30 – konec

Jupííí, je tu konec! Odhazujeme košíky, žebříky a běžíme domů.

V dalších příspěvcích se s vámi podělím o naše zážitky ze sběru třešní a měruněk a protrhávání jabloní…

Odebírej náš YouTube kanál